Nedávno jsem v třineckém týdeníku Horizont našel článek redaktorky Jany Paštikové o nejstarším třineckém fotodokumentaristovi Janu Plesníkovi. Požádal jsem ji o poskytnutí práv na zveřejnění jakéhosi rozhovoru s tímto zajímavým pánem.
Po odstřelu
Nejstarší třinecký dokumentarista zachytil proměny čtyřiceti let. Nejstarším žijícím dokumentárním fotografem v Třinci je třiadevadesátiletý Antonín Plesník. Muž, který i přesto, že ho v posledních dnech trochu potrápila nemoc, srší pozitivní náladou a jakmile se řeč stočí na focení, oči se mu rozzáří ještě víc.
„Vždycky jsem se snažil být všude, kde se kope, bourá, staví a zachytit na snímcích, jak se město mění. I teď, když ležím v posteli, jsem prosil kamaráda, ať se mrkne, co se to tam za oknem ozývá za stavební hluk,“ vykládá senior.
Část jeho stovky kusů čítající fotografické sbírky je v třineckém muzeu a archivu, část opatruje jako vzácný poklad amatérský historik a přítel Plesníka Vladimír Knybel. Obrázky, ukazující Třinec od padesátých do devadesátých let, vytahuje z obálky a komentuje.
„Tady je záběr z roku 1959 ke stodvacátému výročí železáren, zde zase stará záchytka, než ji přestavěli na hospodu, dále stavba stadionu, pár obrázků povodně z roku 1970, třinecká kolonie, když ji bagry bouraly či autobusové nádraží ze sedmdesátých let,“ uvádí Knybel a hned ukazuje na fotografické náčiní, které dostal od dokumentaristy na památku darem. Letitý expozimetr, expoziční tabulky a průkazku do temné komory, bez čehož by se tehdejší lovci záběrů neobešli. Jsou to věci pro současné digitální fotografy zřejmě nepředstavitelné.
„Začínal jsem fotit jako malý kluk obyčejným deskáčem. Byla to taková dřevěná krabička. Hodně jsem se naučil od starších kamarádů nebo ve skautu. Pak jsem si pořídil první fotoaparát na svitkový film Boxtengor. Učil jsem se stolařem a našetřil si na něj z tringeltů,“ vzpomíná Plesník. Vlastnil také sovětský přístroj Zorkij, na svoje padesátiny dostal Flexaret a jako poslední měl Kodak Retina.
„Moc rád jsem jezdíval na soustředění s fotografickým klubem. Třeba v Dolní Lomné jsme fotili bystřiny. Celý den na čerstvém vzduchu, byl to dobrý koníček,“ konstatuje důchodce, který i po devadesátce má pleť skoro bez vrásek. Jak je to možné? „Žádné drahé krémy jsem nekupoval, to je práce tyrského sluníčka, které mi svítilo do obličeje při toulkách s foťákem,“ vysvětluje se smíchem. A přidává historku z jednoho dokumentačního výletu, při kterém málem přišel o aparát.
„Jeli jsme fotit za Český Těšín rolnické družstvo. Jeden velmi starý pán zrovna oral pole a my jsme ho prosili, ať nám k našim snímkům povykládá pár slov o své práci. Svolil, až když jsme mu nabídli panáčka. Povídal, povídal, panáčky přibývaly. Bohužel přebral. Najednou se z ničeho nic zamknul a usnul, s mým fotoaparátem uvnitř. Dlouho jsme pak čekali a bušili na dveře, než se konečně probral. To víte, tehdy pořádný přístroj nebyla levná záležitost a navíc tu svou mašinku měl člověk rád,“ popisuje příhodu Plesník.
Dokumentarista se narodil v Hranicích na Moravě. Vyučil se stolařem a tkalcem. Po válce studoval školu SNB, od policie ho však jako nekomunistu propustili. Do Třince se přestěhoval v roce 1947. Až do důchodu pracoval v třineckých železárnách. Fotografoval všechno kolem sebe, rodinu, přátele, obrazy z cest, krajinu, města. Na čas se stal i vedoucím fotokroužku v železárnách. Co by muž vzkázal současným fotografům? „Jestli mají focení za svého koníčka, aby při něm vydrželi. Aby stále něco nového objevovali a jejich záběry přinášely radost nejen jim, ale i ostatním,“ podotkl Plesník.
JANA PAŠTIKOVÁ
Děkuji paní Paštikové za svolení k publikaci tohoto článku.
Fotografie jsou od autorky článku a z archívu pana Plesníka
Spolupracuji s Metalshop.cz